Hudebník, hudební skladatel, aranžér a dirigent Varhan Orchestrovič Bauer je nepřehlédnutelný na první pohled a nepřeslechnutelný na první pohled. Za sebou má již nespočet projektů.
Nyní se připravuje na svůj předvánoční koncert Varhan 50 aneb koncert pro všechny slušné lidi, který je naplánovaný na 21. prosince 2019 v kostela U Salvátora. Chybět nebude jeho kmenové těleso Okamžitý Filmový Orchestr. Výtěžek akce (vstup je dobrovolný poputuje na účet spolku SONS, z. s., který pracuje s nevidomými a slabozrakými.
Než se ale Varhan Orchestrovič Bauer stal hudební kapacitou, vydal se na Střední průmyslovou školu chemickou, kde studoval vzorečky a zákonitosti přírodních věd. Nejen o jeho studiu na chemické průmyslovce, ale i první cestě do zahraničí či hudebních a rodinných snech se dočtete v krátkém rozhovoru.
Pro mnohé může být překvapení, že po základní škole jste zamířil na Střední průmyslovou školu chemickou v Praze. Jak se to stalo, když bylo od útlého dětství evidentní, že máte absolutní hudební sluch a hrál jste na několik hudebních nástrojů?
Měl jsem na to opravdu nadání. Chemie je jen zdánlivě něco jiného. Na rozdíl od fyziky je o vlastnostech, což mě bavilo a zapadalo mi to do kontextu s hudbou. Stejně, jako jsou různé nástroje a mají různou zvukovou barvu, tak tohle vnímám podobně. Navíc to souvisí s alchymií, která má filosofii „hledačství“, kde není důležité objevení, ale cesta k němu, během které se lze učit. Každý prvek má svou vlastnost a barvu. Chemie je o analyticko-syntetickém přemýšlení a z tohoto pohledu je práce s myšlenkou v hudbě a chemie stejná. To je pro skladatele nesmírně důležité. Navíc táta byl kriminalista a pracoval na oddělení toxikologie a soudní chemie.
První Vaše zahraniční zkušenosti byly spojené s cestou v devadesátých letech, když jste odjel s tehdejší svojí manželkou do Los Angeles. Můžete zavzpomínat na tu dobu?
Už v roce 93, kdy jsem vycestoval poprvé do Beverly Hills Librery, byly ještě předpotopní počítače, přesto jsem si podle autora mohl vybrat cokoliv. Oni mi to vytiskli a já si pak jen šel k okýnku pro knihy. Já si tam takhle napůjčoval celého Zappu, Davise, Bernstaina. Byla jiná doba, dnes by to člověk neudělal, ale hltavě jsem kopíroval CD na kazety a vozil tyto informace do Čech. Přivezl jsem tehdy jedny z prvních nahrávek rappu v době, kdy ho u nás nikdo neznal a muzikanti pak ke mně chodili poslouchat.
Co bylo pro Vás tehdy nejcennější, na co nejraději vzpomínáš?
Asi nejcennější byla možnost dostat se k věcem, které tady v hudbě i videu, která tady byla nedostupná.
Ve Vašem životopise se dočítáme, že jste pod řasou děl podepsaný jako orchestrátor. Co je to vlastně za pozici, jaká je náplň orchestrátora?
Spočívá to v převedení písně do aranže pro orchestr. Je možné zcela změnit charakter nebo podtrhnout nejlepší pasáže. Vznikají neopakovatelná díla a mám jich za sebou stovky. Baví mě to.
Jakého svého díla si nejvíce ceníte? Samozřejmě víme, že jsou to všechny Vaše děti, ale přeci jen to zkuste.
Zánik domu Usherů. Byla to nejtěžší věc, kterou jsem psal – byl to můj „doktorát“ ze skladby a pracoval jsem na tom 9 měsíců 20 hodin denně.
Jaký je Váš hudební sen?
Nechal bych si jako tajemství, ale rozhodně přesně vím, co je mým hudebním snem. Snad jen, abych nalákal, chci jej realizovat v následujících 5 letech a je to velká výzva.
A prozradil byste, jaký sen máte jako otec, dědeček a manžel?
Přál bych si vytvořit funkční rozvětvenou rodinu, která bude pokračovat v mém odkazu tvořivosti, ať už na poli hudebním nebo jiném. Chci, aby to dělali do hloubky, poctivě a pořádně. Na Vánoce vždy přijde celá naše rodina i s dětmi a v setkání u jednoho stolu vidím prostor pro vytvoření společného odkazu a pouta. Vzhledem k letošnímu jubileu toto prožívám hlouběji, než dříve a vím, že mi na harmonii pro budoucnost záleží.
A ještě jeden dotaz na závěr. Řadu let jste jezdil trabantem a nenechal jste na něj dopustit, ten však již dosloužil, jakým vozem jste jej nahradil?
Můj skvělý a oblíbený Mini Classic 69 – nedám na něj dopustit.
(Zdroj: Mgr. Lenka Žáčková, foto: Jaroslav Hauer)
